Vážení a milí divadelní přátelé,
otevřeli jste si stránky VALAŠSKÉHO NÁRODNÍHO DIVADLA a dovolte mi, abych Vám jen ve stručnosti napsala pár slov, jak to všechno vlastně začalo.

VALAŠSKÉ NÁRODNÍ DIVADLO o.s. vzniklo dne 11. 5. 2004 registrací u MV v Praze. Když jsem volila název občanského sdružení, napadl mě tento, protože jsem si přála, aby sloužil všem lidem, nejen z blízkého okolí, divadlo bylo, je a bude vždy pro diváky a když je budova divadla postavena v centru Valašska, myslím si, že si tento název jak divadlo, ale taktéž obyvatelé této oblasti pro svůj kolikrát nelehký způsob života v této krásné přírodě zaslouží. V dnešní době je velmi důležité, aby se lidé sdružovali, aby nacházeli cestu k sobě blíž, aby pootevřeli srdíčka jeden k druhému, neuzavírali se do sebe a měli pochopení jeden pro druhého. Moc bych si přála, aby k tomuto účelu naše rodinné divadélko sloužilo a diváci v něm vždy našli pohodu, lásku, potěšení a chvilinku šťastného oddychu. Abychom navzájem byli naplněni přesvědčením, že se s láskou těším na diváky a obráceně.

Jako živnostník jsem divadlo otevřela 1. 7. 1999, kdy jsem podnikala na vlastní „triko“, nebylo a není to vždy lehké, ale založením občanského sdružení se mi otevřela cesta k dotaci z Evropské unie, kterou jsem se spoluúčastí obhájila a tak jsem mohla opravit okna, dveře, dlažby, „peklo“ aj. Ale vždy je přednější ani ne tak stav budovy, ale vzájemný kontakt mezi mnou a divákem, o tom jsem přesvědčena, a sama jsem si to dokázala. Neměla jsem absolutně žádné peníze, pouze 60 000 Kč, které mi zapůjčil Úřad práce ve Vsetíně, po 2 letech byly změněny na dotaci, ale měla jsem chuť něco udělat pro lidi a sílu, kterou mi dává sám Pán Bůh, a mohu Vám říci, že je to daleko více, než mít finanční kapitál a brát vše tržně. V oblasti kultury je to hodně těžké se sám uživit a ještě mít na bedrech velkou budovu divadla. Dá se to zvládnout. A tím největším oceněním je vždy pro mne poděkování diváka a vyjádření pocitu, že jsou rádi, že tu to divadlo existuje.

Velkou podporou a poděkování patří mé rodině, která mi vytváří podmínky pro tuto práci a samozřejmě mi i nejvíce fyzicky pomáhá, dále pak všem lidem, kteří mi při provozu divadla nezištně pomáhají. Nejsou tak vidět, ale díky jejich pomoci divadlo funguje.

Ale abych se dostala vůbec k historii divadla jako budovy, základní kámen byl položen v roce 1930. Budova byla stavěna dobrovolníky a pomocí sbírek. Zůstal na divadle dluh, který můj staříček pan Cyril Orság odkoupil a divadlo ještě dostavil. Můžete shlédnout dokument z roku 1944, který se dochoval spolu se znárodňovacími dekrety. Divadlo bylo znárodněno, sloužilo i nadále pro kulturní činnost. Po roce 1989 můj tatínek pan Jan Orság požádal o navrácení. V té době jsem byla na mateřské dovolené a nemohla jsem se naplno divadlu věnovat. Bohužel mezitím tatínek zemřel, a já jsem se rozhodla, že se o divadlo postarám a očistím tatínkovo jméno, protože byl články v novinám nařčen, že tím, že mu bylo vráceno divadlo, byla „zabita“ kultura v Karolince. Což nebyla pravda, protože tatínek od malička hrál amatérsky divadlo, patřil ke stěžejním kmenovým hercům divadelního souboru v Karolince a nikdy by nedovolil, aby se z budovy divadla stalo cokoliv, jako třeba skladiště, jak o to byl zájem. Patří mu velký dík za to, že mě přivedl na „prkna, co znamenají svět“, byli jsme doma divadlem odkojeni a jsem ráda, že láska k divadlu mi zůstala a zůstal mi v srdci tatínek a jeho slova, když jsme poprvé společně nastupovali na tyto „prkna“, kdy mi řekl: „Maruško pamatuj si, že divadlo se nikdy nehraje pro peníze, ceny, ale vždy pro diváka“. A já Ti tatínku za tyto slova mnohokrát děkuji, protože mi zůstaly jako životní krédo.

Marie Chovanečková